Příběhy

Max a Jana

Na myšlenku adoptovat Maxe mě přivedla představitelka spolku Káťa Křížová, „matka“, jak ji všichni říkáme. Vždy sem toužila po psovi, ale nikdy by mě nenapadlo mít psa od štěněte. Při svém pracovním nasazení bych nebyla schopná předat štěněti vše co by si zasloužilo. Adopce staršího psa byla nejlepší varianta jak zaplnit prázdné místo v mém životě, neublížit štěněti nedostatkem času na výchovu a dát jedné osamělé psí duši nový domov. Ikdyž to bude znít jako z laciného filmu, ale s Maxem to byla láska na první pohled. Po seznamovací procházce s jeho dočasnou „matkou“ Martou Fajmonovou a dalšími psy, jsem byla z Maxe překvapená jak byl přátelský. Rozhodnutí adoptovat si ho padlo po tom, co po rozloučení s Martou po procházce vyskočil z kufru a utíkal za mnou…Bylo jasno. Nebudu vše malovat na růžovo. Samozřejmě  si musel Max zvyknout na nové prostředí a já na to, že se v mém životě vyskytl nový parťák. Všude přítomné sliny, jeho tvrdohlavé rozmary při (ne)poslouchání povelů, občas něco rozbitého a ztráta mojí „volnosti a svobody“. To vše, ale naprosto vyvážilo Maxovo srdečné vítání kdykoli odněkud přijdu, mazlení, zamilované pohledy a Xichtíky kterými jsou „vývaři“ proslulí a vždy spolehlivě vyvolají úsměv na tváři…..Takže za mě….ADOPCE ZA TO STOJÍ

Babette a Katka

Před rokem jsem psala adoptivní příběh s Meggie. Po Mie byla druhou Nechtěnou v naší rodině a mě ani ve snu nenapadlo, že tu dnes budu sedět nad klávesnicí a dávat dohromady řádky o Bagetce.

Babeta dlouhobě trpí separační úzkostí a nedělají jí dobře změny v jejím životě. Po odchodu psího parťáka v původním domově začalo být soužití Babety a její rodiny neúnosné pro obě strany. Babeta neuměla zůstávat sama doma a poté, kdy si začala fizycky ubližovat v nepřítomnosti majitelů jsme se vzájemně domluvili na adopci a hledání nového domova. Již tenkrát si přáli, aby zůstala u nás, ale mě rozum říkal , že tohle nejde. Tři psi, finance, malé auto a spousta dalších materiálních věcí, které bránili tomu jít do něčeho tak bláznivého, jako nechat si sama tři dospělé velké psy. Po převzetí Babety jsme strávili společně víkend u přátel na Moravě a vlasně asi tady již bylo předem rozhodnuto, kde nakonec tenhle největší závislák zůstane. Po čtrnácti dnech v dočasné péči u nás, v den, kdy jsem paradoxně převážela Baxe do Olomouce, v den kdy Oksana a Jarda přišli o svou Bonju, v den, kdy jsme si opět všichni uvědomili jak důležité je stát se navzájem všichni svou oporou, tak přesně v ten den udělal rozhodnutí nechat si Bagetku za mně Jarda. Nabídl mi, že pokud si Babetu nechám stane se jejím doživotním sponzorem a mě tím pádem odpadně veškerá finanční starost. Tohle byl poslední krok, kdy šel rozum stranou. Díky svému hendikepu měla i spoustu jiných zájemců, což mi je vždy líto ve chvíli, kdy pro ostatní pejsky v nabídce se prakticky nikdo nepřihlásí. Jenomže ona si zvykla na nás a my na ní. Už jsem si nedokázala představit, že jí někomu předám. Ve smečce ožila a stala se z ní stejně akční střela, jako z těch druhých dvou. Okolo její adopce nebylo vše růžové. Někteří nepřijali mé rozhodnutí adoptovat ji a stala se rozepří mezi námi, což mě mrzí. Také jsem s jejím příchodem ztratila poslední zytky svobody a stala se ze mě psí ,,máma,, na plný úvazek. Doma vydrží s ostatními sama jen po dobu mé pracovní doby a i to je na hraně, kterou snese. Život se vlastně zúžil do uklízení loužiček, venčení a péče o moji psí trojku. Už neznám co to je jít do kina, na večeři, do baru. Výlety i dovolené se řídí podle toho, kam nás pustí a to se třemi najednou 🙂 I po půl roce s námi musím být neustále ve střehu, aby si ze žárlivosti vůči mě s Meggie neublížily. Mohla bych tu další hodiny jmenovat co negativního toto mé rozhodnutí přineslo, ale vše zmizí ve chvíli, kdy se večer přijde zavrtat pod deku, lehne si vedle ostatních a já se koukám na další neskutečně vděčnou  psí duši, pro kterou jsme se stali středem vesmíru. Každý kdo v životě adoptoval mi dá za pravdu, že se slovy nedá vyjádřit ani popsat ta jejich oddanost, vděk a že jejich láska vůči vám je jiná než těch, které máte od malička. Že adoptovat neznamená jen vzít si zvíře domů, že tyto rozhodnutí někdy stojí spoustu sil s převýchovou, financí za zničené věci, stojí váš čas. Nikdo vám ale nikdy nedaruje to, co vám nakonec přinese pohled na jejich spokojený výraz a úsměv, kterým vás za každé okolnosti doprovázejí.

Chtěla bych poděkovat v prvé řadě Lence s rodinou za to, že dokázali usoudit, že Babetě bude jinde lépe, za to, že i nadále se o ní informují a finančně se podílejí na její péči. V druhé řadě Jardovi s rodinou za to vše co pro nás dělají a v poslední řadě všem našim přátelům a rodině, která mi s nimi občas pomáhá. Protože bylo a je pro mě smyslem adopcí, že : Jedete v tom s námi! Katka, Bagetka, Meggie a Forrest.

Duck a jeho rodina

Ducka si po jeho ne úplně vydařeném začátku v dočasné péči adoptoval starší manželský pár po smrti své fenky výmarského ohaře. Stejně jako v případě Babety se o Ducka přihlásil sponzor, kterým se stal Martin. Za jeho péči, zájem a návštěvy u Ducka velice děkujeme. Jeho návštěvy přímo v bydlišti majitelů jsou jedny z mála informací (kromě těch od sousedů 🙂 ), které nakonec získáváme, jelikož chápeme, že pro starší generaci je naše snaha o komunikaci skrze facebook, e-maily či mobilní telefony složitá. Dostačující je pro nás vědět, že se Duck i jeho adoptivní rodina sžili v harmonii a jsou všichni spokojení.

Pokud na to Vaše síly ve vyšším věku stačí, nebojte se ani Vy adoptovat Nechtěného pejska. Zažijete spolu jistě spoustu radosti a štěstí, jako Duck se svou novou rodinou. Weim Help z.s.

Treisy a Lenka

Bola som oslovená spolu s  ďalšími, dovolím si nazvať nás „ŠEDIVÝMI FANATIKMI“, aby som napísala pár slov, prečo adopcia a prečo práve ONA.

Ona – stratená, odvrhnutá, nechcená, zanedbaná, zdrhajúca, streštená, neposedná, divá,….

Ja – hlavne stratená, v  tom čase hľadajúca nový zmysel života. S  ňou společných niekoľko ďalších prívlastkov, vlastne jediný rozdiel bol, že ona štvornohá a ja dvojnohá v  dome s  dvoma mačkami a PÁNOM ÚŽASNÝM.

PÁN ÚŽASNÝ k  nám prišiel náhodou, neplánovane pred 2,5 rokom zo Slovenska a musím ho spomenúť, pretože nebyť jeho, tak sa k  šedivým duchom neodhodlám.  Spolužiačka zo strednej sa ozvala v  čase nášho sťahovania do rodinného domu. Každý, kto ma pozná, vedel, že akonáhle budem mať svoje vlastné, tak chcem psa, aj za cenu, že budem spať na zemi. Prišiel, 13mesačný, malý, s veľkou klecou, pretože vystrájal a s tým jeho jedinečným pohľadom, pre ktorý ho každý v  sekunde miluje. MOJ PRVÝ PES! Boj, plač, smiech, krik, pohladenie, škubnutie vodítkom, radosť, radosť, radosť…….proste PRIMO!

V  lete sa nám trošku život obrátil hore nohami, ja dve práce, on zavretý doma 13 hodín. Ostali sme sami, odkázaní jeden na druhého. Ja v  strese, ako to psychicky dá. Predsa rozmaznanec, ktorý bol doma málokedy sám, ráno hodina von, okolo obeda výbeh na 10-15km, poobede venčenie aspoň hodina a zrazu sa režim dostal na rýchlo ráno, šup, šup, papa a vidíme sa večer. Večer vítanie, skákanie, štekot, hodinové venčenie v  tme, a tak sme išli deň, čo deň. Cez týždeň jedna práca, po víkendech druhá, aby sme mali, čo do misky. V  sobotu ráno smutný pohľad a zvesené uši, že ani cez víkend nebudeme spolu. Nikdy nič nezničil, nemstil sa, proste PÁN ÚŽASTŇÁK.

Šialené obdobie. Ustál to, ja zázrakom tiež a zrazu sa objavila ONA. Úplně iná ako ON. S  vyčúraným pohľadom, a ako som osobne zistila neposedná, večne pobehujúca, v  sekunde ste ju mali za krkom. Naháňajúca moje mačky, večne by sa pusinkovala, jedlo a pitie na sedačke bol v  jej prítomnosti nadľudský výkon. 8.10. sme išli, chcela som ju, bez rozmýšľania. Dodnes neverím, že ju mám doma. Úžasná reakcia Jara, idem s  tebou, odveziem ťa, priveziem, nie je problém. V  18:00 zoznámenie s  Primom na dvore, pohoda, žiaden problém, láska na prvý pohľad. Na druhý deň moj odchod do práce, sami doma niekoľko hodín. Moj návrat domov s  malou dušičkou. Doma všetko na svojom mieste, vonku zoznámenie s  ďalšími psami. Dnes sme spolu cez dva mesiace. Treisy sa sklidňuje, jedlo a pitie na sedačke nie je problém.  Snažím sa ignorovať nechápavých ľudí (a že ich je), ktorí sa pozastavujú nad tým, ako je možné, že v  situácii, kedy bojujem, aby som neprišla o strechu nad hlavou si vezmem ďalšieho psa, psa o ktorom neviem nič. Išla som do neznáma, ale od prvej chvíle som vedela, že k  nám patrí, že vyplní prázdne miesto. Bolo to to najlepšie rozhodnutie v  mojom živote, vrátilo mi to úsmev na tvár, šťastie, všetko sa pomaly obracia tým správnym smerom.

Ani jeden u mňa nie je od malička, ale sú súčasťou mojho života a nikomu by som ich v  živote nedala. Nerozumiem, ako ich mohol dať niekto preč, ale vďaka tomu našli domov u mňa a sú MOJI!  Sú to najúžastnejsí psi pod slnkom, najvačšie zlobidlá, lásky, miláčci. Sú to proste šedivky, VObludy, VOřechy, VYchcanci, Zmrdi, Hajzlíci, sem tam Kurvi posrané. Sú našou drogou a robia z  nás bláznov. Spravili z  nás rodinu, spojili dokopy úžasných ľudí, ktorí pre to plemeno žijú, dýchajú a sú ochotní pomocť bez ohľadu na všetko, pokiaľ ide o nich. A ja im zato ĎAKUJEM

Julie a Romana

Denně projíždím příspěvky o pomoci pro pejsky a svádím vnitřní boj, zachránit nějakého dalšího (naše první šedivka Leylinka je taky Nechtěná) a vždy jsem byla na určitých pochybách, jestli  čtyři hafany zvládneme, přece jenom cestujeme a co si budeme nalhávat čtyři už je dost. Ale pak zapracoval osud a telefonát od Kačky přišel v tu správnou chvíli. Hele je tady dvouletá Julča s nemocnou nožkou, nějaké omezení u ní určitě bude. Čas na rozmyšlení jsem si vzala, na rozdíl od mého úžasného manžela, kterému když jsem to volala a nastínila situaci a zvažovala pro a proti, tak jeho reakce byla NENÍ ŽÁDNÉ PROTI. No a protože naše Leylinka je pohybově taky omezena se spondylozou bederní páteře, tak druhou marůdkovou se budou doplňovat. A tak to je. Holky jsou spolu úžasné, ranní výměny názoru v posteli jsou fakt bezva. Díky brouzdání Katky po internetu a následovné pomoci Weim Help, máme doma úžasné psí stvoření, holčičku, která od prvního setkání k nám zapadla a máme ji dva měsíce, ale pro nás odjaktěživa. A nějaký shozený plech ze stolu s koláčem a následně ve dvojici s Leylinkou zlikvidován se naší Jůlince prostě odpouští. Adopce má smysl ❤️

Roxy a Gábina

Jednoho krásného dne jsem se rozhodla,že chci ještě jednoho psa. Ale pár lidí mi to rozmluvilo a já od toho nápadu upustila. Ale co čert nechtěl jednoho krásného listopadového večera, kde se vzala, tu se z ničeho nic objevila na mé pergole Roxy , kterou mi lidé z Weim Help přivezli do dočasné péče. Strašně hodná a vděčná 7.letá babča. Kluci ju moc nevzali a ona nechtěla je a jak jde čas, tak si pomalu na sebe zvykají. Není to sice jednoduché, ale stojí to za to. Dá se říct, že od první chvíle jsem věděla, že ona je pro mě pes s velkým P. Zaplnila celé mé srdce obrovskou láskou a něhou a tak jsem rozhodla, že ta holka musí u nás zůstat. Syn ju miluje a má svou canesterapeutku, Bruss ju furt otravuje, že si chce hrát a s dědulou si nejvíc vyhovují páč vedle sebe jen žijí. Ádoptovaní pesani jsou opravdu top. Doufám, že s námi zůstane hoooodně let ve zdraví a všem doporučuji nebát se adoptovat psa a mít větší smečku 🐕🐕🐕. Všechno jde, když se chce.

Rozinka a Gábina

Princezna Rozinka

Dlouho jsem přemýšlela jestli je opravdu dobrý nápad pořídit druhého psa. Že to nakonec bude druhý VO, když už jednoho puberťáka doma máme, jsem si už vůbec nemyslela. Po domácí poradě jsme se rozhodli pro adopci. Když se nakonec z dočasné péče Roxinky stala trvalá ( Gabce moc děkuji za „Babču“ ❤ ) dorazila k nám další puberťačka Rozinka . U mě to byla láska na první pohled a díky bohu u Johnnyho taky. Díky bohu za Rozinku!! Johnny je mnohem klidnější, spoustu věcí se od ní naučil a samozřejmě Rozi od Johnnyho zlobit, ale za mě určitě to nejlepší rozhodnutí v životě! A pokud ještě někdo uvažuje jestli opravdu pořīdit druhého psa jděte do toho! Protože pokud máte doma jednoho, ten druhý už se tam ztratí.  Moc děkuji Weim Help za tuto možnost dát jedné Nechtěné domov.

Rita a Petra

Na konci letních prázdnin nám odešla za duhový most naše psí kamarádka hovawartka. Byla s námi necelých 9 let. Doma bylo po psí kamarádce velké prázdno. Všude jsme ji viděli. Zůstala po ní prázdná mistička, hračky, velký pelíšek. Nakonec jsme to nevydrželi a začali hledat vhodného pejska, kterému jsme chtěli poskytnout nový domov. Nechtěli jsme štěňátko, hledali jsme velkého dospělého pejska, který hledá rodinu. Nakonec přes víkendové hledání jsme narazili na úžasnou stránku Weim Help, kde nás zaujali pejskové – Rita a Buddy. Po vzájemné dohodě jsme se rozhodli pro Ritušku. Jeli jsme se na ni podívat, cesta to byla dlouhá – 3 hodiny ze Znojma ke Kladnu. Jakmile jsme holčičku viděli, bylo rozhodnuto, pojede s námi domů. Cestu zvládla na jedničku. Máme ji necelý měsíc. Je to naše velké zlatíčko, mazlíček. Nejmladší syn ji říká Koblížek. Hrozně ráda se mazlí. Nehne se od nás na krok, jako by měla strach, že ji opustíme. Je to úžasný pejsek, co pochopil, že se už bát nemusí, že by byla sama. Je velmi učenlivá. Miluje dlouhé procházky do lesa, polí, vinohradů. Celou procházku vždy stopuje a chrochtá u toho, je to sranda . Byl to pro nás ten nejlepší vánoční dárek, co jsme si mohli nadělit. Moc  děkujeme za možnost adopce této úžasné holčičky. Přejeme všem ostatním pejskům, ať naleznou milující rodiny a nové domovy. Krásné Vánoce všem a vše nejlepší do Nového roku přejí Kučeříkovi z Božic.

Buddy a Romana

Dobrý den.

Už skoro měsíc se naše domácí stádo rozrostlo o Buddyho. Už před tím jsme doma měli tříletou fenku „Vývara“  Amber a destiletého křížence Jeffa. Nějakou dobu jsme se s přítelem bavili o tom, že bychom si domů pořídili ještě jednoho pejska, protože Amber byla na Jeffa někdy až moc divoká (a velká). Na druhou stranu jsme chtěli pomoci pejskovi v nouzi a uvažovali jsme o adopci pejska z útulku. Potom jsme ale na stránkách Weim Help našli fotky Buddyho a oba jsme se okamžitě zamilovali. Nejdřív to vypadalo, že jsme přišli moc pozdě, protože o Buddyho byli již dva zájemci, ale nakonec se řízením osudu stalo, že jsme si ho přivezli domu. Sice byli s Buddym začátky občas trochu kostrbaté – je na něm vidět, že si asi v životě leccos zažil a v určitých situacích reagoval úplně jinak – ale postupně si k sobě hledáme cestu a je úžasné pozorovat, jak se postupně zařazuje do naší domácí smečky. Dělá nám ohromnou radost a jsme s přítelem oba vděční, že Buddyho můžeme mít.

Dočasná péče "u Pánvičků"

Proč jsme se rozhodli brát si výmary do dočasné péče? Na to se nás nedávno zeptala předsedkyně spolku WH a my marně hledáme nějaké logické vysvětlení, které se by dalo popsat slovy… prostě jsme chtěli pomoct. Ne jen psům, ale i lidem kteří stojí za fungováním spolku. Prostě jsme jim tenkrát chtěli alespoň trochu ulevit od starosti při hledání akutní dočasky pro Baxe. Když v 7 ráno vlezete na fb a vidíte že ten pes, kterého jste si chtěli vzít do dočasné péče už včera zase nemá kde být, tak to byla jasná volba a vše začalo komentářem ,,Přivez ho!” Taky tam pak padla otázka něco ve smyslu jak dlouho u nás může případně zůstat a naše odpověď zněla, tak dlouho, jak bude třeba ( to jsme ještě nevěděli že z toho bude X měsíců 😀 ). No a když vedení spolku zjistlo že žijeme v lese v domku s obrovskou zahradou, nebojíme se prvního zavrčení a nevzdáme to po první domácí kolizi, tak nám prostě po domluvě začali vozit další psy 😀. Mít psa v dočasce není jen o tom poskytnout mu jídlo a pití na přechodnou dobu, je to i tom, že většinou dostanete zanedbávané psy a vy jste ti, kteří se je snaží dostat do psychické i fyzické kondice, vypozorováváte jejich chování a pomáháte jim najít, ten správný a vhodný domov. I proto chceme aby u nás vždy pejsek byl aspoň dva týdny. Není to jen nějaké předávání psů někomu jinému. Je to obrovská zkušenost. Poznáte tak osobně spoustu psích příběhů, povah a nový rozměr psí lásky a oddanosti. I když se neví jak to bude s Baxem, jsme připraveni čelit novým výzvám a přijmout dalšího výmaraka který potřebuje ujistit v tom, že teď už bude jenom dobře. Už nás nebavili lhostejní, pokrytečtí a samolibí komentující, vždy a všude každé darování, či inzerát o poskytnutí dočasky – přitom samotní pro to neudělali nic. A co vy?! Chcete také pomoci Weim Help převzít alespoň do dočasné péče Nechtěné a podílet se na hledání jejich nového domova? Jedete v tom s námi? Marta, Honza, Emma a Alibi.

Závěrem

Pokud jste s námi vydrželi dočíst až sem, děkujeme Vám všem co pomáháte tvořit svět Weim Help, z.s., všem, kteří jste pomohli finančně, materiálně i jste nápomocni v hledání nových domovů, všem co jste s námi a nezanevřeli jste nad pomocí přes osobní neshody. Přejeme Vám, aby jste prožili vánoční svátky v poklidu obklopeni svými nejbližšími a do nového roku 2018 vkročili správnou nohou a tlapkou 🙂 Váš Weim Help, z.s.